Dobré cestování

Je pravda, že Češi a Francouzi mají jedno společné – lásku k jídlu. Záměrně však nepíši „dobrému jídlu“, ale jídlu jako takovému. Francouzi jsou totiž labužníky a nenechají se jen tak odbýt. Zřídka ve francouzských ulicích potkáte někoho, kdo hltá bagetu pouhých pět minut a to ještě za chodu, když spěchá do práce. Dělala jsem au-pair v Paříži tři měsíce a měla jsem tu možnost procestovat si i jiné části Francie. S jistotou mohu říci, že na jídle se Francouzi neodbývají.

Protože jsem ve francouzštině už celkem zběhlá, tak mi nedělá problém rozumět všedním konverzacím. Pokaždé, když jsem vyrazila do kavárny, restaurací, na trhy nebo do obchodů, ať už přímo v centru Paříže nebo v okrajových částech, každý mluvil o jídle. Známí si vyměňují recepty, hovoří o restauracích, které se chystají navštívit a přitom s klidným srdcem pojídají dezert klidně i dvě hodiny. Ano, je to tak. Věřte tomu nebo ne, ve Francii trvá polední přestávka od jedné do třetí hodiny odpolední. Vždyť k obědu musí být předkrm, hlavní jídlo a sýr nebo dezert. O tom žádná!

Francie vychutnává ale nepřejídá se

Jedno z typických francouzských jídel - Ratatouille

Již v mnoha článcích a pojednáních jsem se setkala s chybným označením, totiž, že Francouzi jsou gurmáni. Mnohem přesnější je však označení gurmeti. Tak jak to tedy je? Gurmáni jsou jedlíci, kdežto gurmeti jsou znalci, kteří dávají přednost kvalitě před kvantitou, za což se Francouzi nepochybně považují. Když jsem svému zaměstnavateli, otci dětí, které jsem hlídala, obdivně řekla při bohaté večeři, že je hotový gurmán (un gourmand), tak se na mne zle podíval a opravil mne. Ne nadarmo se říká, že Francouzi jsou pyšným národem. Jestli právem nebo neprávem, to nechám na vás.

Francouzské vychutnávání mě okouzlilo, brzy jsem pochopila, že na jídlo je vždycky čas. Se specialitami francouzské kuchyně se naštěstí můžete setkat i ve skromnějších restauracích a bufetech, takže jsem si zaječí a kachní paštiky, husí játra nebo pověstné šneky na másle s petrželí mohla dovolit i já. Osobně mohu doporučit také všudypřítomnou jehněčí kotletu, která je také běžnou součástí francouzského jídelníčku. Manželka Pierra (otce dětí, které jsem hlídala) v období mého pobytu udělala jehněčí kotletu hned několikrát.

Párkrát jsem se také bavila s místními a údajně najdete nejlepší speciality Francouzů v Burgundsku, Provence, Normandii, ale také v hlavním městě. Ve všech krajích můžete navštívit specializované restaurace.

Vzhledem ke svému pobytu a procestování některých francouzských krajů mohu s jistotou říci, že pro Francouze hraje jídlo opravdu důležitou roli. A to je asi dobře. Kvalitně a v klidu se najíst mnohdy znamená luxus. Francouzi si ho však dopřávají denně!

Na inských základech vybudované nové město - Cusco

Nejvyhledávanějším místem jižní americky je koloniální město Cusco ležící v jižní části Peru.  Staré město Inků stojí bez velkých změn a už od 13. století. Cestou do Cusca je ale ještě spousta jiných, dle mého soudu důležitějších, věcí, které byste měli během cesty přes Peru navštívit.

Peru má přes pět tisíc let starou historii a hlavně možná nejrozmanitější přírodu na světě. Na pobřeží jsou rozsáhlé pouště s tropickými plážemi. Ve vnitrozemí je zase hluboký prales. Mezi tím je náhorní plošina, což bylo pro mě jedno z míst, které se těžko opouští.

Náhorní plošina v Peru prochází celými Andami a pokračuje od Ekvádoru až po Argentinu. Není to moc pohostinné místo, má ale svůj jakýsi věčný klid. Místní obyvatelé většinou chovají alpaky a prodávají jejich vlnu. Člověk zde většinu času tráví na koni, všude jsou totiž stokilometrové stezky a všechno je hrozně daleko. Pro Evropana krajina v nejteplejších dnech na těchto vrcholcích připomíná vysočinu ve Skotsku. Největší kulturní událostí v tomto kraji je odchytávání a stříhání horských lam. Typické jídlo je kašle z merlíku a samozřejmě maso z alpaky. Horské osady fungují také jako hotely na překvapivě dobré úrovni a místní dokážou turistům nabídnout poměrně slušné ubytování. Náhorní plošina je skvělým místem pro pěší a koňskou turistiku. Jestli chcete chodit po horách, tady to počasí umožňuje klidně půl roku v kuse.

Nejbližším městem od náhorní plošiny je Arekipa, druhé největší město v Peru. Logicky zde funguje hlavně textilní průmysl. I v největších továrnách se veškeré oblečení z vlny alpak vyrábí ručně. V centru Arekipy je pak spousta luxusních obchodů se značkovým oblečením z alpak, které si cenově nezadá s předraženým evropským oblečením.

Cestou z náhorní plošiny směrem na Bolívii se jen těžko vyhnete jezeru Titicaca. Nejvýše položené jezero má přes tisíc kilometrů a vypadá spíš jako moře ve vnitrozemí. Láká tak další turisty. Drobné luxusní hotelypostupně obsypávají pobřeží jezera. Nejzajímavější způsob života v celé Peru vede kmen Uros, který žije na pohyblivých ostrovech přímo uprostřed jezera. Dříve čistě rybářský národ se postupně čím dál více usazuje na pevnině. Lidé z kmene Uros ale doteď dokáží svůj rákosový ostrov dát rychle do pohybu nebo na něm postavit provizorní pec z kamení.

Velkou raritou jezera Titicaca je vojenská loď Yavari. Když zde byli Britové, vyrobili si loď v Londýně a po částech ji vlakem dopravili až doprostřed jezera Titicaca, kde ji teprve dali dohromady. Jelikož byl závěr cesty složitý i pro vlaky, trvala celá akce přes šest let. Od roku 1872, tak mají Britové na jezeře svou bitevní loď, která je stále v provozu. Dneska ale funguje především pro dopravu lékaře a vůbec rychlý pohyb po jezeře ve výjimečných případech.

Odtud už jezdí exkluzivní vlaky přímo do Cusca, turistického ráje, kde je už i španělský koloniální klášter předělaný na pětihvězdičkový hotel. Cusco je plné turistů, kteří sem přináší část své kultury. Místní Andské zvyky se tak mísí s moderním evropským stylem života, což se projevuje hlavně v kuchyni. Nevěřili byste, kolik zde existuje druhů kukuřice. Zdejší muzea mají otevřeno až do desíti večer. Můžete se tak vyhnout největšímu návalu návštěvníků přes den.

V okolí Cusca pak leží především posvátné údolí, kde se pěstuje merlík, základní peruánská plodina a to všude, kde to jenom trochu jde. V posvátném údolí je mezi turisty nejrozšířenější rafting, paragliding a především jízda na kole, což je nejlepší způsob, jak tento kraj procestovat.

Bělověžský prales

S trochou odvahy se dá do  Borissova dojet i autem. Můžete ale mít větší problémy na hranicích. Občané Evropské Unie mohou do Běloruska cestovat. Stačí, když si vyřídíte vízum a na hranicích dostanete po dosti zevrubné drogové kontrole jakýsi papír či deklaraci. V Bělorusku ještě stále vládne jakýsi polototalitní režim, který je především ještě stále v lidech. Žádná cestovní agentura, pojišťovna ani evropská banka nemá v Bělorusku pobočky ani obchodní partnery. Je to vlastně země, do které se moc nejezdí. Zvláště východní část Běloruska je považována za velmi nebezpečné místo. Taky počítejte s tím, že všechno je v azbuce.

Borisov je ale úplně normální běloruské město s asi 150 000 obyvateli, ve kterém najdete i velké obchodní domy s fastfoody. Pravda je, že spousta věcí funguje jinak. Mentalita zdejších lidí je velmi blízká ruské nátuře. Většina Bělorusů je pravověrných a všude jsou lesy. Jediní reální turisté, kteří kdy zavítají do Borissova jsou skalní fotbaloví fanoušci, jelikož zdejší tým hraje Ligu mistrů UEFA.

Když už se rozhodnete vyrazit do Běloruska, můžete navštívit Minsk. Toto město má sice bohatou a dlouhou historii, ale bohužel zde přešlo dost válek a historické části ze 17. Století jsou vesměs zničené. Doposud zde neproběhla ani pořádná rekonstrukce od konce druhé světové války. Novostavby z 80. let jsou samé komunistické paláce, památníky, muzea a divadla.

Daleko zajímavější je Bělověžský prales u polské hranice. Takový panenský prales se kdysi táhl celou Evropou, teď už ho najdeme nejblíže v Bělorusku – obrovské nekonečné plochy lesů. Všude kolem jenom listnaté stromy a tolik zvěře, že je člověk ještě nestihl ani spočítat, to všechno má v sobě velmi uklidňující atmosféru.

Pokud máte silné nervy a jste připraveni na drsné podmínky jak ve městech, tak v nekonečných lesích, mohu vám výlet po Bělorusku vřele doporučit. Jinak věřte, že tato země není na turistický ruch příliš připravena. Svobodná a volná příroda je jistě to největší, co může tady totalitní země nabídnout.

Cascadas de Aqua Azul - Chiapas

Pokud už jste dorazili do Oaxacy, pořiďte si zásoby Mescalu na tři týdny a vydejte se na jih. Chiapas je nejjižnější, nejchudší a nejčistší část Mexika. Tolik volné neprozkoumané přírody se už dneska najde málokde.

Regulérní divočina a tisíce kilometru čtverečních deštných pralesů skutečně vůbec nepoznaly člověka. Když už na někoho narazíte, jsou to většinou malé osady s původně indiánským obyvatelstvem. Přes krasová jezera se dostanete jedině po vodě a většinou na vorech (vormo).

Vrcholem je kaňon Sumidero, který lidská civilizace objevila až v roce 1981 a to přesto, že se nachází relativně blízko hlavního města Chiapas Tuxtla Guttieréz a je starý více než třicet milionů let. Přístup do kaňonu byl totiž do té doby možný pouze přes kilometrové skály a vodopády, kde také spousta objevitelů zemřela při pokusu Sumidero prozkoumat. Vláda ale nechala v kaňonu vystavět hydro-elektrický systém, díky kterému dnes projedete kaňon na motorovém člunu. Musím ale dodat, že všechny zásahy do této krajiny jsou velmi opatrné a rozumně provedené. Uprostřed kaňonu je vybudován pouze ekopark. Moc přístupových cest k jezeru nevede, takže je možno se nad ním proletět nebo projet na lanech.

Při pokračování dál na jih směrem ke Guatemalským hranicím potkáte čím dál méně lidí. Mexická vláda sem v minulosti přestěhovala mnoho občanů, kteří zde žijí v menších osadách, přesto je tohle místo především o nedotčené přírodě. Když už tady někdo dobrovolně žije, tak jsou to především ekologové, kteří zde nadšeně pěstují vymírající druhy rostlin a živočichů. Ekologii se zde opravdu velmi daří. Když přijdete se zajímavým projektem na záchranu nějakého druhu, vláda vám ochotně věnuje hektary nevyužité půdy. Tento kraj je totiž demograficky velmi nezajímavý, a tak bylo pro mexickou vládu nejlepší zde v roce 1991 zahájit tzv. zemědělskou reformu a věnovat kraj ekologům. Po dvaceti letech toto rozhodnutí přináší první ovoce. Chov ohrožených druhů se místním daří a krajina začíná lákat turisty hlavně z Evropy. Do samotné džungle, kde žijí ve volné přírodě i opice a krokodýli, se dostanete jen v doprovodu místních ekologů a zabíjení jakékoliv zvěře je přísně zakázáno.

Trhy v okolí Oaxacy jsou skutečně plné barev a vůní

Jižní Mexiko doporučuji nevynechat při cestách po Americe ze dvou hlavních důvodů. Jednak je zde spousta panensky čistých míst v oblasti Chiapas, které člověk nestihl téměř ani navštívit a které jsou už dnes pod kontrolou ekologických odborníků, a jednak kvůli jídlu v Oaxace.

V jižní části Mexika narazíte na „hlavní gastronomické město Mexika“ jménem Oaxaca [Ochaka]. Oficiálně se jedná o hlavní město Svobodného a suverénního státu Oaxaca (EstadoLibre y Soberano de Oaxaca), který s dalšími třiceti státy tvoří federativní republiku Mexiko. Jižní hranice obklopuje Tichý oceán. Jinak Oaxaca sousedí se státy Pueblo, Veracruz, Guerrer a Chiapas.

Oaxaca byla dříve třetí největší mexické město. Dneska je počet obyvatel zhruba stejný jako v Ostravě. Na mexické poměry je to tedy velmi klidné místo. Kostel Santo Domingo sice stále připomíná koloniální minulost Oaxacy svým, pro Evropana dost výstředním, mexickým barokem, hned vedle něj ale najdete půvabnou botanickou zahradu, která se soustředí na zdejší rostliny s náboženským nebo léčitelským významem.

Okolí Oaxacy je typické pěstováním kukuřice. V každé vesnici jsou každý týden trhy. Domácí zvířata, místní umění, ilegálně vypalované DVD a hippiesácké oblečení seženete vždy a všude. Jediný skutečně originální sortiment je černá oaxacká keramika. Místní obchodníci vytušili, že mám nějaké peníze a hlavně zálibu v nejrůznějších tretkách, takže mi velmi ochotně vysvětlili proces výroby této pro ně „nejslavnější keramiky na světě“. Vytvořit keramiku s lesklou černou barvou, znamená ručně vyleštit každý hrníček a posléze jej vypálit v ohni až do černa, což trvá hrozně dlouho. Tuto místní raritu ale neseženete nikde jinde na světě nebo to alespoň tvrdí místní obchodníci

Oaxaca je ale typická především svým jídlem a pitím, které se odlišuje od zbytku Mexika. Naprosto mě dostal způsob, jakým místní kuchařky připravují plněné papriky, jídlo, které sice známe, ale v úplně jiné podobě. Chille de Agua, jak se oaxacým paprikám říká, se nejdřív opékají přímo na plotně a pak se paří v silikonovém sáčku, aby se daly oloupat. Zajímavé je, že pravá mexická, respektive oaxacká, kuchyně si nelibuje v příliš ostrých paprikách. Naopak si místní naplno užijí chuť papriky, pouze pokud odstraní většinu pálivých zrníček a samotné papriky ještě pomačkají ve vodě, až úplně změknou.  Papriky se nejprve naloží do marinády a posléze plní rajčaty, cibulí, mandlemi, kuřecím masem a česnekem. Místní kuchařky pak přidávají do směsi všechno možné podle vlastní chuti od svých bylinek až po čokoládu. Hotové plněné papriky se pak obalují v mouce, vejci a smaží na pánvi. Všechno to jsou známé ingredience, ale kombinace to byla pro mě zcela neznámá.

Svou tradici má i pouliční jídlo. Když zahnete z hlavní třídy do bočních uliček, zjistíte, že místní fastfoody nabízí levné tortilly plněné domácím sýrem, což je úžasná náhrada za mleté maso neznámého původu.

Do extrému, co se stravování týče, jsem šel až na venkově v okolí Oaxacy. Luční kobylky bych si v Čechách sám od sebe asi nikdy nedal. Na venkovské tržnici ale člověk najde odvahu na to, aby zjistil, že jsou pěkně křupavé a slané. Velice populární jsou na venkově také červi se solí.  Syrové chutnají trochu jako pepř a pěstují se v agávi. Z této plodiny se ale dělá v prvé řadě Mescal – unikátní alkohol z Oaxacy.

Mescal se dělá z agáve stejně jako tequilla. Je ale výhradně z bílé agáve, je silnější a chutná jinak. A především pochází přímo z Oaxacy. V dnešní době už tuto láhev koupíte i u nás v každém větším obchoďáku. Poznáte ji na první pohled. Na dně totiž plavou zmínění červi.

Ještě v květnu roku 2011 se v egyptské Káhiře vypalovaly domy a při přestřelkách umíraly desítky lidí. Boje mezi muslimy a křesťany vypadaly velmi závažně. Dokonce se mluvilo o tom, že Egypt už nikdy nebude takový jako dřív. Teď, začátkem září téhož roku, je situace nejen klidná, ale dokonce se zájem turistů o Egypt vrátil podle cestovek do normálu.

Paradoxně se teď chce do Egypta podívat mnohem víc zvědavců než například loni. Lidé mají asi pocit, že zažijí akční přestřelky z bezpečí apartmánu. Je třeba si uvědomit, že Egypťané jsou z 90% muslimové a křesťané jsou zde menšina. Navíc se v Egyptě nachází etnické minority Turků, Řeků a arabských beduínů. Když uvážíme, že Egypt sousedí s Libyí, Súdánem a Izraelem, je jasné, že zde vztahy musí být napjaté.

Vypustíme-li náboženské spory, dělí se samotní Egypťané na dvě skupiny. Jedni žijí ve městech a druzí na zemědělském venkově, to jsou tzv. feláhy.

Znám spoustu lidí, kteří přestali do Egypta jezdit, protože je velmi znepokojovala neustálá přítomnost vojska a to i v turistických centrech a na plážích. Egyptská armáda je desátá největší na světě a v rámci Afriky a Arabského světa se s ní nemůže nikdo rovnat. Egypt je ale velmi důležitým partnerem NATO a s evropskými návštěvníky nemají pouliční vojáci žádný problém, dokud respektují všechna místní pravidla. Jakmile ale vlezete někam, kam nemáte, nikdo se s vámi párat nebude.

Když už je tedy Egypt bezpečný pro turisty, je bezpečný i pro cestovatele. Jak si užít Egypt bez turistického ruchu? Předně je velmi málo bezpečných možností jak se do Egypta dostat jinak, než letecky. Ideální je cesta trajektem z Jordánska. Vyhnete se tak Izraeli. Izraelské razítko v pasu vám může velmi zkomplikovat další případné cestování po Sýrii či Turecku. Z Jordánské Aquaby se dostanete do Nuwieby a pak dále do Dahabu, což je velmi příjemné „hipísácké“ městečko plné mladých líných lidí. Z Dahabu doporučuji neopomenout navštívit biblickou horu Sinaj, která má i pro nevěřící velmi silné kouzlo. Za pár egyptských liber se pak dá dostat veselým minibusem přímo na okraj Káhiry.

Káhira je velká a dost bláznivá. Má ale metro a vůbec všechno co Evropan potřebuje. Největším zážitkem v islámské části Káhiry je Město mrtvých. Dlouho jsem nechápal, proč se takto děsivě nazývá „obyčejný hřbitov“. Když ale zjistíte, že zde má každý hrob svou přesnou adresu i s číslem popisným domu, v němž nebožtík umřel, uvědomíte si, že opravdu stojíte ve městě mrtvých.

Dalším místem, které nelze vynechat, jsou samozřejmě pyramidy v Gíze. Ty jsou ale pro spoustu lidí nakonec zklamáním. Jejich mohutnost a síla je silně devalvovaná tím, jak je člověk důvěrně zná z televize a jiných médií. Osobně doporučuji navštívit spíše pyramidy v Saqaře, které jsou nejstarší na světě.

Pyramidy = Egypt. To je klišé, kterého se tento národ už asi nikdy nezbaví.

Několik rad pro cestování po Egyptě

Rozhodně se vyhýbejte Egyptu v letní sezóně. Putování v padesátistupňovém vedru může nepřipraveného Evropana porazit během několika dní. I v na podzim ale nepodceňujte egyptské slunce, a to především bezprostředně po příletu. Osobně doporučuju namazat se ještě před odletem.

Jakmile při cestách v Egyptě pocítíte bolení v žaludku, okamžitě si sežeňte Antinal, což je naprosto běžně dostupný lék, ovšem pouze v Egyptě. Léčí totiž výhradně egyptskou chorobu Faraonova pomsta. Pokud si lék nevezmete hned první den, čekají vás tři velmi těžké dny strávené mezi záchodem a postelí.

Počítejte s tím, že Egypťani se z vás budou snažit na každém místě a za každou cenu dostat nějaké peníze. Jsou ochotni lhát, filmovat a být velmi dotěrní až agresivní. Je to zkrátka jejich nátura, takže musíte být stejně důrazní jako oni, aby vás přestali obtěžovat. Když si ale u nich něco koupíte, získáváte okamžitě jejich důvěru a jejich chování se otočí o 180 stupňů.

Luxusní hotely, ale i bída, hlad a válečné nepokoje – to všechno je Egypt.

Egyptská historie sahá až do pravěku. Je to jedna z nejstarších civilizací na světě, která si stále udržuje své kouzlo. Z evropského pohledu je Egypt velmi špinavý, zmatený, lidé jsou nepříjemní až zlí a o podnebí snad není třeba nic říkat. Přesto si stále myslím, že má Egypt něco do sebe a stojí za to tam vyrazit.

Co víte o Turecku? Pravděpodobně vás jako první napadne začátek asijského světa, ženy v burkách a milovníci televizních seriálů Šeherezáda. Turecko toho ale nabízí mnohem víc a je velmi zajímavé už od prvního pohledu na mapu.

Národní hrdost Turků pořád nezná mezí

Turecko se totiž nachází z části v jihovýchodní Evropě a z části v západní Asii. Mísí se zde několik kulturních tradic. Tato neobyčejná země vždy v historii rozdělovala Evropu a islámský svět a má za sebou těžkou válečnou minulost. Vše se ale mění a dnešní evropský multikulturalismus dává Turecku možnost všechny tradice propojovat. Na jednu stranu zde tedy potkáte ženy zahalené v burkách dodržující přísné islámské tradice. Na druhou stranu Turci pochopili, co všechno jim může západní svět nabídnout a přestože je oficiální jazyk turečtina, prakticky v každém hotelu se domluvíte anglicky či německy, připojení k internetu je čím dál dostupnější a kriminalita je zcela srovnatelná s Českem (což možná nevyzní tak lichotivě).

Turecká a Egejská riviéra patří mezi nejkrásnější místa ve Středozemním moři. Teploty na plážích se pohybují až kolem 40°C, takže vám radím: používejte opalovací krém, i když vám není horko, protože studený vítr vzduch ochlazuje jen jako, a hlavně pijte, i když nemáte žízeň.

Pokud vás ale neláká válení na pláži v turistických destinacích, můžete se vydat po stopách Turecké historie, která je věru zajímavá především díky míšení tradic. Je opravdu úžasné sledovat obyčejné lidi, kteří pracují v kancelářích u počítačů a obědvají ve fastfoodech, když přijde Ramadán. Přestože se mladí lidé snaží žít moderně ve stylu západní Evropy, šestnácti hodinový půst si nikdo nedovolí porušit. Dovoluji si připomenout, že islámský půst zakazuje vše od jídla, pití, kouření přes sex až po sprostá slova a zlé myšlenky.

Základním místem, které doporučuji navštívit, je samozřejmě Istanbul, který sice už není hlavní město, ale přesto je stále největší (15 mil. obyvatel) a hlavně si zachovává neuvěřitelné kouzlo, protože právě Istanbul se nachází přesně mezi dvěma kontinenty.Jedno z největších měst na světě má sedm kopců. Na jednom z nich stojí dominanta Istanbulu, legendární Galata Kulesi neboli Galatská věž. Když ji ve 14. století janovští kupci postavili, byla to nejvyšší stavba města. Dnes je obklopena byty bohémů a umělců různé kvality, ale stejného způsobu života. Kolem Galatské věže je tak stále živo.

Istanbul má stále co nabídnout

Istanbul má ale mnohem více historických památek, především z doby osmanské říše, která vznikla v roce 1299 a zanikla až za neuvěřitelných 700 let v roce 1923. Osmanská říše byla obrovská islámská velmoc, která od svého vzniku expandovala do Evropy, Asie i Afriky. Tato osmanská krev koluje Turkům v krvi neustále. Odmítají si tak přiznat své chyby v historii (např. arménská genocida), do dnes prakticky okupují Kypr a ve vzduchu je stále cítit napjatý vztah se sousedním Řeckem.

Návštěvníkům z Evropy ale žádné nebezpečí nehrozí, a tak si klidně můžete prohlédnout všechny tři tisíce Istanbulských mešit bez obav z nějaké nesnášenlivosti, pokud při jejich návštěvě dodržíte všechna islámská pravidla. Nejznámější je nejspíš velmi dobře schovaná Mešita Rüstem Pasha.

Mě osobně ale Turecko dostalo úplně něčím jiným. Měsíční putování podél pobřeží po slavné Lýkijské stezce je skutečná očista těla i mysli. Daleko od civilizace najdete vždy nějaké místo na přespání a doplnění zásob. Lýkie byla místem častých sporů a ovládali ji Peršané, Řekové i Římani. Cestou tedy narazíte na nejrůznější hrobky a ruiny starých Římských měst. Přesto je celá stezka velmi klidná a čiší z ní podivuhodný mír.

Duchovní pouť po Lýkijí bujný život metropolitního Istanbulu nebo turistický přepych na Egejské riviéře – záleží jen na vás, co vás láka. Turecko je ale úžasným místem pro milovníky cestování v jakékoliv podobě.